Milé děti,

Loudalka měla tento týden velikánskou starost. Její sestřička Šikulka bude mít svátek, jenže Loudalka nevěděla, jaký jí má dát dárek. Stále jen vzdychala a říkala: „Ach jo!“ Maminka ji pozorovala, poslouchala a jednou večer řekla: „Ty máš velikou starost viď? Ty určitě přemýšlíš nad dárkem pro Šikulku, co?“ „A jak jsi to poznala, mami?“, podivila se želvička. „Ale Loudalko, vždyť jsi moje a já tě znám a mám tě moc ráda!“ Loudalka byla moc ráda, že maminka ví, co jí trápí a tak se spolu domluvily, že druhý den půjdou nějaký dárek koupit. Šly do obchodního domu a mamka řekla: „Dobře se mě drž, Loudalko, ať se mi neztratíš!“ Jenže když přišly do oddělení s hračkami, tak Loudalka zapomněla na všechno, oči ji jen přecházely – a ztratila se mamce. Najednou byli kolem ní jen samí cizí lidé a ještě se na ni mračili. A slyšela samá smutná slova: „Co tu děláš, nešiko?“ „Uhni, ty hloupá želvo!“ „Běž pryč, mrně!“ „Co tady dělá to zvíře?“

Nikdo tady Loudalku neznal, nikdo jí nerozuměl, nikdo neměl čas. Dala se do pláče. To vám bylo breku! Ale najednou uprostřed toho velkého zmatku a cizích lidí želvička uslyšela známý maminčin hlas a uslyšela své jméno: „Loudalko!“ Loudalce se hned ulevilo a dostala velikou radost: Mamka! Mamka mě zná! Jak je to krásné, že slyším své jméno! Skončila u maminky v náručí. Maminka jí utřela slzy. Loudalka v té chvíli myslela jen na jedno: „ Jak je to krásné, když mě maminka zavolá mým jménem. Mamka zná i moji starost a pomůže mi! Je tak dobře, že ji mám.“ A potom spolu vybraly pro Šikulku krásného plyšového medvídka a šly spokojeně domů.

Loudalka ví, že právě tak, jako maminka dobře zná svou Loudalku i její starosti, tak i Pán Ježíš ji zná, říká jí také „Loudalko“ a ví také o všech jejích starostech. Vždyť je náš dobrý pastýř. Máme se ho držet a neztratit se mu.