Milé děti,

podívejte se, Loudalka má zase bouli. Víte co se stalo? Tento týden to byla taková velká neposlucha. Včera stále tahala za ubrus u stolu a chtěla se na něm houpat. Maminka ji několikrát říkala: „Nedělej to!“ Jenže Loudalka byla jako hluchá a pořád si vedla svou. Maminka už málem brala do ruky rákosku, ale vtom se Loudalka potrestala úplně sama. Ten ubrus ze stolu spadl a strhl i těžkou vázu, která na něm stála. Váza se naštěstí nerozbila, ale bouchla Loudalku přímo do hlavy. Byla to tak velká rána, že Loudalka viděla aspoň sedm hvězdiček… Maminka se zlobila a byla smutná.

Loudalka dostala teď velký strach, až tatínek přijde z práce a všechno se to dozví, tak dostanu ještě k té bouli výprask. A tak přemýšlela, jak to udělá. Nejdříve jí napadlo, že se schová do kuchyně za skříň. Tam ji taťka určitě nenajde. Zalezla za skříň a ani nedutala. Byla tam dost dlouho a navíc ji začalo hryzat svědomí: „Je to správné, že se tady takhle schovávám? Až mě najdou, tak to bude ještě větší výprask, a když mě nenajdou, tak tady umřu hlady. Už vím, co udělám, já se radši přiznám, vždyť mě mají naši rádi.“

A tak se Loudalka statečně nadechla, posbírala svou odvahu a vylezla ven. Tatínek právě otevíral dveře. Sice jí srdíčko bušilo až v krku, ale sotva taťka přišel domů, skočila mu do náruče, dala mu pusu a pak mu povídá: „Taťko, já jsem dnes zlobila mamku. Je mi to líto a už budu hodnější.“

Tatínek se podíval na maminku, a když viděl její souhlasný pohled, tak svou malou Loudalku objal, dal jí taky pusu a řekl: „To zlobení tedy hezké vůbec nebylo, ale mám radost, že ses dokázala sama přiznat. To je správné a statečné. A věřím ti, že už budeš hodnější.“ Loudalka v té chvíli dostala ohromnou radost. Jak to bylo dobře, že se přiznala. Vždyť teď by ještě byla za tou skříní a čekala na výprask.

A Pán Bůh je také mnohem raději, když k němu dokážeme s důvěrou přijít se svými chybami, přiznáme se a polepšíme, než když jen sedíme a bojíme se k němu přijít. A večer mamka řekla taťkovi: je škoda, že my dospělí to vůči Pánu Bohu takhle krásně vždycky nedokážeme.