Milé děti,

         Loudalka včera vzorně poslouchala, když tatínek večer četl z Bible o Pánu Ježíši a hned potom se zeptala: „Víte, co je divné? Že Pán Ježíš o sobě řekl: Já jsem dveře! Mně by se víc líbilo okno,“ řekla Loudalka. „A jak tě to napadlo?“ zeptala se maminka. „Prostě se mi okno líbí víc než dveře. A ještě ke všemu babička často říká, že má „okno“ a ty to, mami, taky někdy říkáš, ale jen málokdy.“ „Jenže dveře jsou moc důležité,“ řekl tatínek. Loudalka o tom přemýšlela ještě večer v postýlce a nemohla usnout. Pak se jí zdál sen:

Zdálo se jí, že šla unavená ze školy domů, ale jejich dům byl nějaký divný. Neměl žádné dveře. Hledala je, chodila několikrát kolem dokola, ale opravdu dveře chyběly. Jen okna, ale ta byla tak vysoko a byla zavřená. Loudalka už měla hlad, bylo jí venku zima, protože zrovna pršelo, a navíc jí bylo samotné venku smutno a už se dělala tma. Bouchala packami do stěny, škrabala na omítku, plakala, ale nic to nepomohlo. Nemohla dovnitř, protože dům neměl dveře. Strachy se nakonec vzbudila. Honem utíkala za maminkou a vzbudila ji také a honem jí pověděla ten zlý sen. Maminka ji uklidnila, ale přece jen hned v noci se musely jít podívat dolů, jestli jejich dům má dveře. A teprve když Loudalka uviděla, že dveře jsou na svém místě, moc se jí ulevilo. „Ty dveře jsou opravdu moc důležité, taťka měl pravdu,“ řekla nakonec Loudalka.

A tatínek ráno k tomu dodal: „Teď už víš, proč Pán Ježíš o sobě řekl, že je dveřmi. Právě tak je On pro nás důležitý, abychom mohli k Pánu Bohu do nebe. Bez něj by to zkrátka nešlo. Když lidé Pána Boha neposlouchali a odešli od něj, tak to s nimi bylo podobně. Do nebe nikdo nemohl sám najít cestu. Jen čekali a čekali. Až Pán Ježíš ty dveře do nebe pro nás udělal.“ A Loudalka byla celý den spokojená, protože už ví, jak je to s těmi dveřmi.