Milé děti,

         Loudalka má svého nejmilejšího plyšového medvídka Míšu. Minulý týden se o něj spolu se Šikulkou přetahovaly. Loudalka ho nechtěla Šikulce půjčit, ta ho ale moc chtěla – no a pak se to stalo. Ozvalo se: „Rup!“ A Míša měl utrženou pacičku. Loudalka se hned dala do pláče a začala své sestřičce vyčítat: „Jsi ošklivá želva, nemluvím s tebou!“ Šikulka se chtěla omluvit a řekla: „Nezlob se na mně, prosím, já jsem to doopravdy nechtěla udělat.“ Jenže Loudalka si vedla svou: „Jsi ta nejhorší želva na světě, vůbec tě nemám ráda a tohle ti nikdy, nikdy neodpustím!“

Maminka slyšela celou hádku z kuchyně a šla se za svými želvičkami podívat. Věděla, že Míšovi pacičku přišije zpět, ale nejdříve chtěla, aby Loudalka nebyla na Šikulku tak zlá. Proto řekla: „No tak Loudalko, už to Šikulce odpusť, vždyť se to dá napravit a pacičku zase přišijeme.“ Ale Loudalka si vedla stále svou: „Ne, ne, tohle odpustit doopravdy nejde, nikdy!“ Maminka na to řekla: „A vzpomínáš, jak jsi včera shodila obraz ze stěny a on se rozbil? Vždyť jsem ti to přece také ráda odpustila, protože jsi to neudělala schválně.“ „Ano, mami, to bylo dobře žes mi odpustila ten rozbitý obraz, ale tahle utržená packa se odpustit nedá.“ Loudalka se nafoukla a začala trucovat. Maminka jí připomněla: „A víš přece velmi dobře, že Pán Ježíš chce, abychom si vzájemně odpouštěli.“ „No jo,“ vzlykala Loudalka, „jenže jemu nikdo neutrhnul pacičku od jeho nejmilejšího plyšáka!“

Maminka zvážněla a řekla: „Když je to tedy takhle, dokud Šikulce neodpustíš, zůstaneš sama a nemůžeš s námi ke stolu ani si hrát. Moc mě to mrzí a bolí!“ Loudalka nejdřív trucovala. Večeřela sama, snídala sama, obědovala sama. Stále se zlobila. Jenže druhý večer už jí to připadlo smutné a strašně dlouhé. Řekla si: „Takhle to přece nejde, vždyť jsem tak nešťastná, jsem sama a jen vzdychám. A přitom všichni na mě čekají. Už nemůžu trucovat, já se smířím!“ Nejdříve šla za Šikulkou a řekla jí, že už se na ni nezlobí. Potom poprosila za odpuštění i maminku a najednou bylo všechno zase tak krásné: všichni byli zase spolu, měli radost a měli se rádi.

Když si včera večer četli z Bible příběh o služebníkovi, který nechtěl odpustit druhému, velmi dobře pochopila, co nám chce Pán Ježíš říct: kdo nechce odpustit, zůstává sám a tolik je nešťastný. A ani Pán Bůh mu nemůže odpustit a moc to Pána Boha mrzí. A naopak, kdo odpustí, může mít velikou radost a Pán Bůh se z něj také moc raduje.