Vytisknout stránku

 

 

Desatero, ptáčci na větvi 

 

Milé děti,

Loudalka přišla v úterý s brekem ze školy domů, protože jí někdo sebral krásnou barevnou tužku, kterou dostala od své tety. Maminka ji vůbec nemohla utěšit, tak jí to bylo líto. Loudalka stále vzlykala: „Něco tak ošklivého bych nikdy neudělala! Vždyť to jistě ani Pán Bůh nechce!“ „To tedy ne,“ řekla maminka, „v dalším pravidle správného života nám říká: Nepokradeš! To je už sedmé přikázání.“ Nakonec se Loudalka utišila a večer už bylo všechno dobré.

Příští den byly spolu s maminkou nakupovat a maminka si všimla, že se Loudalka v obchodě nějak divně a mlsně tváří. Když přišli domů, Loudalka pořád vzdychala, nechtěla ani večeřet a utekla do svého pokojíčku. Maminka se jí zeptala: „Co je s tebou? Že jsi něco provedla!“ Loudalka nejdřív mlčela jako hrob a dělala, že to nic není. Ale nakonec se přiznala: „Já jsem v samoobsluze vzala do kapsy žvýkačku a teď mě trápí svědomí, že to nebylo správně.“ Maminka velmi zpřísněla a Loudalka poznala, že tohle mamku moc mrzí. „To teda opravdu správné nebylo!“ řekla maminka vážně. „Víš přece jak ti bylo líto, když ti někdo vzal tužku.“ „No jo, ale v obchodě to přece nikomu nepatří…“ zašpitala Loudalka. „To není pravda, Loudalko! Pamatuj si, že žádné cizí věci, ani když nevíme, čí jsou, nebereme! A teď mi slib, že už se to nikdy, opravdu nikdy nebude opakovat. A zítra spolu půjdeme do té samoobsluhy a tu žvýkačku zaplatíme, aby to bylo v pořádku.“ Loudalce se ulevilo a od té doby, i když by jí lákaly sebesladší mlsoty, už je nikdy neukradne.

sipka vpravoobsah