Milé děti,

         Loudalka přišla ze školy nějaká zamlklá. Vzdychala a vzdychala a pak přišla za maminkou do kuchyně a povídá: „Někteří spolužáci mají už svůj mobil. Já bych ho taky moc chtěla. A mají také mnohem krásnější pouzdra na tužky než já, a taky mají hezčí šaty než já. Já to chci také. Mami, prosím tě!“ Maminka si povzdechla a řekla: „Víš, Loudalko, nemůžeme mít všichni všechno. Ne všichni mají tolik peněz a je hodně dětí, které si to také nemohou dovolit.“ Jenže Loudalce bylo stále líto, že nemá také často nový svetřík a nové botičky. Maminka jí večer začala vykládat zvláštní příběh o housence, která chtěla všechno mít. Dobře poslouchejte:

Byla jedna malá housenka, která chtěla mít všechno, co měli ostatní. Šly s maminkou parkem a najednou viděly ptáčky. Housenka začala škemrat: „Mami, já chci taky taková křídla, kup mi taková křídla!“ Maminka jí odpověděla: „Ale ne, housenky přece nemají žádná křídla!“ Jenže malá si vedla svou a začala říkat: „Jenže já je chci a chci.“ Maminka jí tedy křídla koupila. Za chvíli potkaly kačeny a housenka zase začala škemrat: „Mami, já chci taky takový krásný zobák, jaký mají kačenky!“ „Ale housenky přece zobák nemají,“ řekla maminka. „Jenže já ho chci a chci!“ vedla si malá housenka svou. A tak jí maminka zobák koupila také. A pak ještě chtěla ocásek jako kočička a tečky jako beruška atd. Maminka jí všechno koupila a malá housenka s křídly, zobákem, ocáskem a tečkami byla spokojená. Byla spokojená dokud si nešla hrát s ostatními. Všichni před ní utekli a volali: „Pomoc, strašidlo!“ Housenka plakala: „Já nejsem strašidlo, já jsem přece vaše kamarádka housenka.“ „Ne, ty jsi strašidlo, bojíme se tě a s tebou si hrát nebudeme,“ řekli ostatní. A tak housenka přišla domů s velkým pláčem a řekla mamince: „Nikdo si se mnou nechce hrát, říkají, že jsem strašidlo!“ „Však se také na sebe dobře podívej do zrcadla,“ řekla maminka. A housenka se na sebe dlouho dívat nevydržela. Opravdu to bylo strašné. Ráda byla zase jen obyčejnou housenkou.

Maminka dala želvičce pusu a řekla: „Mám tě moc ráda jako svoji Loudalku.  Budeme teď spolu přemýšlet, co je vlastně důležitější. Vzpomeň si jen na smutnou Breptalku, od které odešel tatínek. Co je lepší? Mít doma taťku nebo mít mobil?“ Loudalka hned říká: „Samozřejmě že důležitější je mít doma taťku a mamku.“ A představ si, že bys sice měla každý den nové šaty a nové pouzdro na tužky, ale přitom neměla domov, neměla co k jídlu. Představ si, že bys měla plnou pokladničku peněz, ale nikdy jsi nedostala od mamky pusu a neznala jsi Pána Ježíše. Copak je důležitější a cennější?“

Loudalka to už ví a už tolik nezávidí. A když jí přece jen je trošku líto, že něco nemá, řekne si: mám mamku a taťku, kteří mě mají rádi, mám domov a svůj pelíšek, znám dobrého Pána Boha a to je velikánský poklad. A je z ní spokojená želva. A dobře umí desáté pravidlo šťastného života, které nám dobrý Pán Bůh dal: nemáme si závidět.

(s použitím příběhu P. Jiřího Kani – Sedmikrásek)