Milé děti, Loudalka pomáhala mamince mýt okna, to ještě v životě nedělala. Bylo to u starého pana souseda, který už je nemocný a nemůže si umýt okno sám. Když tam přišli, okno bylo velmi špinavé a bylo tam smutno, velká tma, nebylo vidět ven, paprsky sluníčka se dovnitř přes špinavé okno nedostaly. Loudalka řekla: „Mami, tady je ale pořádný smrad.“ Ale když spolu okno umyly, najednou se všechno změnilo. V celém pokojíčku bylo najednou světleji a radostněji, bylo vidět ven a sluníčko mohlo dovnitř, v pokojíčku byl i čerstvý a voňavý vzduch…

Druhý den tatínek našel u Loudalky v sešitě, že tam má namalovaný sprostý obrázek a navíc začala své sestřičce nadávat velmi ošklivým slovem. Tatínek se zamračil: „To se přece nedělá!“ „Ale vždyť to skoro všichni malují a všichni to ve škole říkají!“ odpověděla mu Loudalka. „To je možná pravda, že taková slova mnozí říkají, ale ten, kdo říká ošklivá slova a maluje sprosté obrázky, ten si špiní svoje srdce a vypadá to u něj jako v té místnosti se špinavým oknem, je tam ošklivě a víš že tam byl i pořádný smrad. A tak je to i v srdci člověka, který říká taková slova. Pán Ježíš chce, aby naše srdce bylo čisté a radostné, ne špinavé a smutné. To je už šesté pravidlo, které nám Pán Bůh dává k dobrému životu. Nesesmilníš.“ „Divné slovo“, řekla Loudalka. Taťka řekl: „Stačí, když si budeš pamatovat, že je důležité mít čisto ve svém srdci.“

Jenomže Loudalka se ještě zeptala: „Ale co když se mě ve škole budou smát, že neříkám taková slova jako ostatní?“ A tatínek si vzal Loudalku na klín, pohladil ji a řekl: „Dobře si pamatuj, moje Loudalko, že nejstatečnější není ten, kdo mluví nejvíc ošklivě a nejvíc nahlas, nýbrž ten, kdo má čisté srdce a dokáže si ho uchránit. A nejsi žádná Fňukalka a pro Pána Ježíše něco vydržíš. Jsi moje statečná Loudalka!“