Milé děti,

Loudalka se velmi těšila na pokračování adventního příběhu. Snažila se být doopravdy hodná. Večer se zase všichni doma shromáždili kolem věnce a tatínek zapálil už dvě svíčky. Nejprve se pomodlili a pak už tatínek začal vyprávět:

David potkal svou kamarádku pastýřku Janu a oba se dívali na krásnou Ježíšovu hvězdu i na tu malou ušmudlanou hvězdičku, která zase nádherně svítí, protože jí ta velká dala své světlo. Jana mu řekla: „Davide, to je moc krásné, že Pán Ježíš takhle změní ušmudlané a prázdné srdce každého člověka, který k němu přijde. Mám z toho velkou radost.“

Včera David přišel domů od svých oveček unavený, moc se těšil, že si odpočine, že se bude dívat na večerníček a že si ještě bude hrát. Ale místo toho zjistil, že mu jedna ovečka ztratila!... David řekl: „Nemůžu ji nechat venku přes noc samotnou, co když se jí něco stalo...“ Jana mu odpověděla: „Ale Davide, jsi přece tak unavený...“

„Ne, musím ji najít, mám ji rád...“

„A neuvidíš večerníčka...“

„To  nevadí, musím svou ovečku najít, mám ji moc rád...“

„A co když potkáš zlého vlka...“

Ale David rozhodně řekl: „O to víc musím svou ovečku najít, aby se nebála...“

Hledal dlouho, nohy ho bolely, měl hlad, ale nakonec ovečku našel. Opravdu měla zlomenou nožičku a nemohla se sama vrátit. Dal si ji na ramena a donesl ji domů. Tam ovečce řekl: „Nohy mě bolí až u samé země, ale jsem rád, že tě mám zase doma...“

         Loudalka nadšeně povídá: „To byl dnes krásný příběh!“ A tatínek k tomu ještě dodal něco moc důležitého: „Pán Ježíš je také náš pastýř, který nás hledá a přivádí zpátky k Pánu Bohu. Moc ho to stálo, ale je rád, když jsme u něho.“ A maminka dodala: „My všichni mu můžeme pomoci hledat jeho ztracené ovečky - večer se budeme modlit za všechny lidi, kteří se mu ztratili, kteří ho neznají a zapomněli na něj...“