Milé děti,

Loudalka už dobře zná první dvě pravidla správného života: nikdy nezapomeň, že tě má Pán Bůh rád a nikdy neříkej jeho jméno zbytečně, nedělej Pánu Bohu ostudu. Sama si přečetla třetí Boží přikázání a u večeře se všem pochlubila, že zná třetí pravidlo dřív, než o něm taťka začal vyprávět. Jenže někde se stala malá chyba. Loudalka se naučila třetí přikázání takhle: Pohni, abys den sváteční světil!

„To ne,“ povídá taťka, „takhle to není!“ A Loudalka překvapeně říká: „Jak to? Vždyť mi maminka často právě v neděli opakuje: Pohni sebou, Loudalko, pohni sebou, nebo přijdeme pozdě do kostelíčka na mši svatou!!!“ „Ano, to si taky dobře pamatuji“, řekl taťka, „ale přece to je jinak. Není tam slovíčko pohni, ale pomni, tzn. pamatuj. Dobře si pamatuj, abys den sváteční světil. Neděle je sváteční den, protože Pán Ježíš v neděli vstal z mrtvých a my se z toho spolu radujeme a setkáváme se s Ním.“ Ale Loudalka odpověděla: „Jenže mě se do kostelíčka nechce, když je v pelíšku tak krásně teplíčko… a navíc venku je zima a já si chci hrát s panenkami! To přece Pán Ježíš pochopí…“

Maminka však připomněla své želvičce minulou sobotu. Loudalka měla svátek, pozvala své kamarády a připravila s maminkou moc dobrý a velikánský dort. Těšila se, jak se o sladký dort se všemi rozdělí a jak se budou radovat. Čekala, ale stále nikdo nepřicházel. Ani dopoledne, ani odpoledne. Nikdo nepřišel, protože prý venku prší a nikomu se nechtělo… „Vzpomínáš si, Loudalko, jak jsi tenkrát plakala a byla smutná?“ „Ano, mami, tolik mě to mrzelo.“ A maminka odpověděla: „Vidíš, i Pán Ježíš se na nás vždycky těší a má pro nás připraveno mnoho svého přátelství a své lásky a dobroty. A když nepřijdeme, nejenže to Pána Ježíše mrzí, ale i my se o mnoho připravíme.“