Milé děti,

u Loudalky doma se teď v adventu každý den schází u jejich věnce a modlí se spolu. Loudalka si ale každý večer všimnula, že na jejich věnci je jedna docela neposlušná větvička. Každý den vykukovala z věnce ven, jako by chtěla vypadnout. Tatínek ji každý večer zastrčil zpět na své místo, ale do rána už zase větvička vykukovala ven. Po týdnu se na tu větvičku Loudalka už rozzlobila a řekla mamince: „To je ale hrozné s tou větvičkou, pořád chce utéct a nechce být na svém místě. Mně už to ale doopravdy zlobí!“

Maminka se jí zeptala: „A zlobíš se správně a spravedlivě?“ Loudalka na to řekla: „No samo, určitě se zlobím správně, vždyť ta větvička je pořád neposlušná!“ A maminka na to řekla: „Loudalko, vzpomínáš si ještě, jak jsem ti minulý týden tolikrát říkala: Ukliď si svůj pokojíček?“ „Ano, vzpomínám, mami.“ „A vzpomínáš si na to, jak jsem ti kolikrát večer říkala: Už lež a pěkně spi, a ty jsi pořád běhala, že ještě máš žízeň a musíš se napít a pak zase že musíš čůrat a pak že máš zase žízeň?“ „Hm, to si taky vzpomínám,“ řekla Loudalka. „A vzpomínáš si, jak jsem ti říkala, že jsi nachlazená a tak nemůžeš jít ven a tys přesto utekla?“ „Jo, mami, ale už přestaň, vždyť je to se mnou horší než s tou větvičkou!“ Loudalka se rozplakala. A mamka jí řekla: „Jsem ráda, žes na to přišla sama. Jako tebe mrzela neposlušnost malé hloupé větvičky, tak mně často bolí neposlušnost mojí Loudalky.“

Ještě ten večer Loudalka přišla k jejich věnci, zastrčila  zpátky neposlušnou větvičku a řekla jí: „Počkej, já už budu určitě víc poslouchat než ty!“ Radost bude mít nejen maminka, ale i Pán Ježíš.