Milé děti,

Loudalka prožila v pátek něco moc těžkého... ale nakonec to dobře dopadlo. Viděla, že tatínek přišel v pátek z práce moc unavený a smutný, asi ho někdo pozlobil. A za chvíli uslyšela z kuchyně velký křik. Tatínek křičel na maminku a maminka na tatínka. Loudalka se lekla, co se to stalo. A za chvíli hodně bouchly dveře a tatínek šel do svého pokoje. A pak už bylo ticho a nikdo s nikým nemluvil. Loudalka potichu cupala do kuchyně a uviděla, že maminka umývá nádobí a pláče. Šla se potichu podívat do tatínkova pokoje a viděla, jak tatínek sedí v křesle, kouká do novin, ale nečte, jen moc vzdychá. Loudalka si kýchla a tak si jí tatínek všiml: „Copak chceš?“ Loudalka zašeptala: „Tati, to už u nás bude pořád tak smutno? Mně se to vůbec nelíbí, když maminka pak pláče a ty vzdycháš...“ Tatínek vzdychnul ještě víc. Loudalka si šla hrát do svého pokojíčku, ale vůbec ji to nějak nebavilo.

Za nějakou dobu klaply dveře a Loudalka uviděla tatínka, jak jde za maminkou. A co to? V ruce má kytičku... Maminka s tatínkem si chvíli v kuchyni povídali, ale už nekřičeli a pak už zase přišli oba dva k Loudalce a řekli jí: „Jsme rádi, že tě máme.“ A tatínek dodal: „A jsem taky moc rád, že máme naši maminku.“ A mamka dodala: „A já jsem moc ráda, že máme našeho tatínka.“ Loudalka se rozzářila a povídá: „To je prima, že už se zase nehádáme.“ Maminka řekla: „ Víš, Loudalko, někdy se to může přihodit, ale Pán Ježíš nás naučil, že je třeba si umět odpustit a smířit se.“ A tatínek dodal: „Řeknu ti Loudalko jednu moudrou radu a na tu nikdy nezapomeň: Když se stane, že někoho pozlobíme, můžeme a máme to co nejdřív napravit tím, že mu uděláme radost zase něčím jiným.“ Loudalka si řekla, že se bude poctivě za své rodiče modlit.

Dnes je velký svátek a vaši rodiče si dnes znovu připomenou svůj krásný slib, který si dali v den své svatby: že se budou mít rádi a že k sobě budou hodní. A my se za ně dnes budeme poctivě modlit, aby to dokázali zvláště v těch chvílích, kdy se stane něco nepříjemného.