Loudalka s rodinouVytisknout stránku

 

Milé děti,

         Loudalka si pamatuje tatínkovo vyprávění o tom, že na konci mše svaté dostáváme všichni od Pána Ježíše důležitý úkol: nezapomenout na něj a všem lidem ukazovat, jak je Pán Bůh dobrý. Včera se ale tatínka zeptala: „A když my odejdeme z kostela a nemáme na Pána Ježíše zapomenout, jak to dělá Pán Ježíš? On taky odejde z kostela a přijde tam zase až další neděli?“ Tatínek s maminkou se upřímně zasmáli a řekli: „Kdepak, Loudalko, Pán Ježíš zůstává v kostelíčku stále. Víš přece, že zůstává s námi v proměněném chlebu a ten proměněný chléb se ukládá do zvláštní skříňky, které říkáme svatostánek. Tam s námi Pán Ježíš zůstává stále. Pořád na nás myslí, i když my lidé na něj často zapomeneme. Má nás stále rád, i když my lidé na něj mnohdy nemyslíme.“

Nakonec Loudalka říká: „My máme strašně zapomnětlivého pana kostelníka, vždycky zapomene zhasnout jedno světlo a ono pořád svítí. Je takové červené.“ A tatínek jí odpověděl: „Naopak, Loudalko, to světélko má stále svítit, protože nám připomíná, že Pán Ježíš s námi ve svatostánku bydlí stále. Tomu světélku říkáme věčné světlo. Vždycky když přijdeme do kostelíčka a vidíme to malé červené světýlko, víme, že ve svatostánku je přítomen Pán Ježíš a pěkně ho pozdravíme.“ „A jak? Dobrý den, Pane Ježíši? Není do divné?“ „Pána Ježíše můžeš pozdravit svými vlastními a nejkrásnějšími slovy. Ale všichni ho ve svatostánku zdravíme tím, že poklekneme na jedno koleno. Je to náš král a my se mu takto klaníme.“

„A tati, nebojí se Pán Ježíš, když je v kostele tak dlouho sám?“ „On tam sám není, Loudalko! Především je s ním jeho Otec Bůh, jsou s ním i andělé a ani lidé ho nechtějí nechat samotného. A proto i během dne můžeme přicházet do kostelíčka a Pána Ježíše ve svatostánku navštívit, poklonit se mu a něco pěkného mu říci. Je to moc krásná návštěva, navštívit Pána Ježíše.“ A tak se želvička těší, že až půjdou ve městě kolem kostelíčka, že se na chviličku u Pána Ježíše zastaví.

sipka vlevoobsah