Milé děti,

Breptalka s Loudalkou si šly hrát. Na cestě byla díra. Ještě den předtím tam bylo napsáno: „Pozor!“ A každý kdo značku viděl, se díře vyhnul. Jenomže tam šel nějaký pobuda a řekl si: „Ta značka tady k ničemu není. A jestli tam někdo spadne, tak to bude legrace.“ A odnesl tu značku pryč!

Breptalka nic netušila, chtěla Loudalce utéct a najednou bác!… Spadla do té díry. Nemohla z ní ven, byla tam tma a navíc tam ještě byla myš, které se strašně moc bála. Začala plakat, křičet, dupat, vztekat se, ale nic jí to nepomohlo. Loudalka neutekla ani nezačala brečet, ale hned si vzpomněla na taťku: „Počkej, zavoláme taťku, ten tě vysvobodí!“ A opravdu za malou chvilku byla ubrečená Breptalka zase na svobodě.

Loudalka na tento zážitek do večera nezapomněla, stále na něj myslela. Když šla večer spát a maminka jí dávala křížek na čelíčko, ještě jí musela pošeptat něco důležitého: „To bylo moc ošklivé, že někdo tu značku odnesl. A víš, mami, co je mi divné? Že si Breptalka v tom ošklivém kanálu vůbec nevzpomněla na taťku a mamku. To já vždycky když něco nevím nebo nedokážu, jdu hned za tebou nebo za taťkou, protože vím, že mě máte rádi.“

A maminka jí odpověděla: „Teď jsi vlastně sama přišla na to první důležité pravidlo šťastného života, které nám Pán Bůh dal. On nám říká: Nikdy na mě nezapomeň, já jsem pořád s Tebou! Věř mi a neboj se! A abychom na to nezapomněli, tak každý den Pánu Bohu v modlitbě říkáme, že ho máme rádi a děkujeme mu, že je s námi. I dnes jsme se takhle spolu všichni modlili. A teď už spi a dobrou noc!“ Loudalka dostala od mamky pusu, podívala se ještě na svého plyšáčka a za chvíli už spala, spokojená, že na ni Pán Bůh myslí a že na ni nikdy nezapomene.